Projekt je financovaný skrze Studentskou grantovou soutěž UMPRUM – Specifický vysokoškolský výzkum.
Projekt je financovaný skrze Studentskou grantovou soutěž UMPRUM – Specifický vysokoškolský výzkum.
Jak se formuje umělec a umělkyně? Podcast a textová série o mýtech, stereotypech a budoucnosti umění jako profese.
Projekt Líheň se zaměřuje na vzdělávání na vysokých uměleckých školách a pozici umělců a umělkyní ve společnosti. Třídílná podcastová minisérie prostřednictvím rozhovorů s žáky a žákyněmi ZUŠ, uchazečkami a uchazeči o studium na vysokých uměleckých školách, se studenty, studentkami a absolventkami, s rektory, ale i s veřejností zkoumá, jak umělectvo vzniká, jak se etabluje a jaké představy o něm ve společnosti kolují – projekt kriticky zkoumá mýty spojené se světem uměleckého studia a provozu.
Podcastová minisérie vás nechá nahlédnout do zákulisí institucí umění. Hlubší ponory do souvisejících témat nabízí texty studujících Katedry teorie a dějin umění na pražské UMPRUM, kteří za Líhní stojí a kteří skrze ní reagují na aktuální společenskou debatu o uměleckém vzdělávání a na situaci spojenou s mezigeneračními konflikty probíhajícími v souvislosti s provozem uměleckých škol. Projekt chce podpořit racionální debatu a srozumitelnost témat, s jejichž nepochopením ze strany veřejnosti se akademické umělecké prostředí potýká. Cílem projektu je vyvolat pozitivně kritickou diskuzi a nalézt pojmy, skrze něž bude možné o tématu věcně mluvit.
Autorský tým
Klára Jiránková
Matej Majda
Klára Matuštíková
Ruda Minka
Julie Nešlehová
Martina Paukertová
Emma Štifterová
Helena Todorová
Lucia Zelenáková
Architekt: mezi uměním a řemeslem
Eliška Nováková
Eliška Nováková
A co na to současné architektonické vzdělávání?
Jak tyto polarity vnímají nejen etablovaní architekti, ale i současní studenti, absolventi a pedagogové architektonických škol? Tento příspěvek upomíná na debatu českých architektů z roku 2016 a následně představuje výsledky autorského výzkumu zaměřeného na vzdělávací prostředí tří pražských institucí – UMPRUM, AVU a FA ČVUT.
Otázka, zda je architektura spíše uměním nebo řemeslem, rezonuje v odborných i veřejných kruzích již po staletí. V souladu s Vitruviovým výrokem by měla struktura jakékoli stavby vykazovat tři základní vlastnosti – firmitas, utilitas, venustas, tedy měla by být trvanlivá, užitečná a krásná. Architektura v sobě ztělesňuje jak umělecký projev, tak praktickou disciplínu. Tato dichotomie se stává nejen teoretickým problémem, ale i praktickou výzvou pro samotné architekty – v jakém poměru přistupovat ke své tvorbě jako k výtvarnému aktu a kdy naopak podřídit estetické ambice racionálním, technickým a zvláště ekonomickým požadavkům? Je v dnešním světě architektura v první řadě řemeslem, a když už uměním, tak pouze takovým, které nepřekračuje představy investora?
Architekturu chápeme jako umění, protože jde o tvůrčí proces. Architektura zprostředkovává myšlenky a emoce, návrh vychází z individuální vize architekta a usiluje o jedinečný tvar či kompozici. Může nést osobní nebo společenský význam, podobně jako obrazy nebo sochy. Budova či prostor komunikují skrze formy, barvy, světlo, textury, které ovlivňují naši náladu a chování. Architektura reflektuje a zároveň spoluutváří hodnoty své doby, historie a kontextu místa, ve kterém se nachází, resp. do kterého nově vstupuje. Tím vším přesahuje požadavky na pouhou funkčnost. Na rozdíl od obrazu ale účelnost nelze vyloučit a budova musí splňovat normy, vycházet z praktických potřeb uživatelů. Vzniká na základě potřeb druhých. Nese v sobě technickou stránku: od zvládnutí konstrukčních principů, statiky, po materiálové vlastnosti. Architektura se tak pohybuje na pomezí rozličných světů, které se střetávají, a v ideálním případě v sobě harmonizují estetické kvality s technickou a praktickou stránkou. Architektura vyžaduje uměleckou vizi i technickou zručnost, aby mohla být provedena.
V tomto ohledu architekt nevystupuje jako tradiční umělec, který pracuje přímo s materiálem (jako malíř olejů nebo sochař, jenž tesá do mramoru), ale zprostředkovaně, skrze návrhy a plány, jež jsou realizovány jinými. Hlavní architekt je sice nositelem koncepce a vize, ale výsledná podoba stavby je vždy výsledkem širší kolektivní činnosti, spolupráce více profesí. Zdá se, že právě touto kooperativní podstatou se odlišuje od ostatních uměleckých činností.
Otázka, zda je architektura spíše uměním nebo spíše řemeslem a která z těchto složek v tvorbě architekta převažuje, byla v Liberci v roce 2016 tématem diskuse (následně zveřejněná na stránkách EARCH.TV) sedmi českých architektů. Uvažovali nad ní architekt Josef Pleskot z AP Atelier, Svatopluk Sládeček z ateliéru New Work, Prokop Tomášek z ateliéru A69, Tomáš Klanc z ateliéru Klanc, dvojice Pavel Nalezený s Radkem Vaňáčem z ateliéru Raketoplán a architekt Michal Krištof z ateliéru CHYBIK + KRISTOF.
Debata ukázala, že vztah umění a řemesla není pro architekty jednoznačný – někteří jej chápou spíše pragmaticky, jiní naopak zdůrazňují umělecký přesah. Nejstarší účastník debaty architekt Josef Pleskot zde zmiňuje trend, při kterém se z architektury vytrácí její umělecký rozměr. Již během studií dle svých slov zaplašil domněnky a iluze, že architektura je čistě uměleckým oborem. Někteří účastníci se přikláněli spíše k pragmatickému vnímání architektury jako službě, jejímž hlavním cílem je funkčnost a udržitelnost (Pleskot, Klanc, Sládeček) – „řemeslo je nezbytný základ, povinnost, které musí být zvládnuto“ (Sládeček) či „na stavbě jste vždy vráceni k realitě“ (Klanc). Zároveň ale v odpovědích některých architektů (Tomášek, Sládeček) zazněl akcent na umělecký přesah a schopnost architektury „povznést se nad čisté řemeslo“ (Tomášek), poukázání na to, že právě úkolem architekta je „umělecké propojení všech částí dohromady a dotažení vyšší idey“ (Klanc). Opakovaným motivem napříč výpověďmi bylo chápání umělecké složky jako přidané hodnoty: ať už jako „emoce a schopnost komunikovat“ (Sládeček), jako drobné „jemné momenty“, jakými je například výhled z okna (Nalezený), nebo jako „koření, které má smysl jen tehdy, když se propojí s řemeslem“ (Vaňáč). Společným jmenovatelem většiny výroků byla neochota stavět architekturu výhradně na jednom z pólů, ale spíše vnímat její podstatu v jejich napětí a vyvažování. To rámoval nejmladší účastník debaty tvrzením, že architektura je „komplexní disciplína, ve které se mísí mnoho vrstev, a čím je dílo bohatší, tím více se stává architekturou“ a že výsledný poměr obou složek „se odvíjí od typu zakázky“ (Krištof).
Abych zasadila tuto otázku do širšího kontextu, rozhodla jsem se reflexi rozšířit o vlastní anketu mezi současnými studenty architektury, čerstvými absolventy a pedagogy architektury – tedy hledat odpovědi nejen v názorech již praktikujících architektů, ale i v perspektivě těch, kteří tento obor studují a jejichž názor se teprve formuje. V rámci kvalitativního výzkumu jsem se zaměřila na otázku: Čím má být architekt více – řemeslníkem nebo umělcem? A k čemu respondenty vede či vedl jejich vedoucí ateliéru a k čemu sami pedagogové směřují své studující. Zařazením více institucí (UMPRUM, FA ČVUT, AVU) jsem chtěla zjistit, jak se přístup ke studiu architektury liší nejen mezi jednotlivými pedagogy, ale především mezi jednotlivými školami. Záměrem výzkumu bylo také zjistit, zda je tato otázka vnímaná stále jako relevantní pro nastupující architekty a architektky. Odpovědi na tyto otázky jsem získala celkem od 22 respondentů a respondentek, z toho 5 současných studentů (4 UMPRUM, 1 FA ČVUT), 14 čerstvých absolventů (1 UMPRUM, 11 FA ČVUT, 2 AVU) a 3 pedagogů architektury (2 UMPRUM, 1 FA ČVUT). Pro zachování anonymity jsou studující a absolventi v textu označeni zkratkami.
Jednotlivé školy přitom samy sebe na webových stránkách prezentují určitým způsobem, což tvoří jedno z východisek srovnání s výpověďmi respondentů. Na stránkách Fakulty architektury ČVUT visí pro zájemce o studium krátká informace o tom, co se na škole naučí, s mottem „Tvrdé řemeslo I Krásné umění“. Cíl studia nespočívá jen ve zvládnutí technických dovedností, ale studující bude mít „spoustu prostoru pro uplatnění kreativity a múzičnosti a spoustu možností se rozletět“. Ateliér architektury na AVU se na svých stránkách odvolává na Vitruviovo venustas + utilitas + firmitas s přidaným urbanitas a cílem výuky je naučit studenty rovnováze mezi estetickou vizí a praktickými, technickými aspekty. Samotná anketa by měla ukázat, zda se tyto oficiální proklamace shodují s reálnou zkušeností studentů, absolventů a pedagogů.
Mezi respondenty studujících v ateliérech na UMPRUM se nejčastěji objevovala tendence chápat architekturu jako syntézu řemesla a umění, nikoliv jako ostrou volbu mezi póly. Většina studentů zdůraznila, že jsou v ateliérech vedeni k propojení technických a racionálních dovedností s estetickou a kritickou reflexí. Navíc často zmiňují také zapojování dalších disciplín – sociologie, ekologie, ekonomie, politiky či psychologie – což naznačuje širší interdisciplinární rámec výuky. Jak uvedla jedna z respondentek: „V ateliéri sme vedení k tomu, aby sme si všímali, ako fungujú veci okolo nás… naše vedenie sa nás snaží ťahať k sociológií a ďalším presahom“ (SU2). Opakovaně zdůrazňovali praktickou přípravu na realitu, která je čeká po škole. V souladu s tím se studenti ateliéru Romana Brychty shodují, že je při výuce kladen zvláštní důraz na zvládnutí řemesla: „Roman Brychta dává důraz na to, abychom jako architekti rozuměli řemeslu. Uměli nakreslit dům, aby nám ta realita mimo školu nebyla cizí.“ (SU3). Podobně jiní respondenti popisovali potřebu udržet funkčnost a účelnost jako nezbytný základ tvorby (SU4). Častým motivem je vnímání obou složek jako neoddělitelných. Jeden z dotazovaných například uvedl: „Ak je architekt viac remeselníkom, výsledok bude síce funkčný, ale prázdny… ak je viac umelec, môže vzniknúť pôsobivé gesto, ale bez technického ukotvenia sa ľahko stratí použiteľnosť“ (SU1). Pohled absolventa tuto tendenci potvrzuje: „…nebyli jsme primárně vedeni ani k jednomu z nich, ale k oběma stejným dílem.“ Přesto zároveň připouští, že po ukončení studia se jeho práce více přiklání k řemeslné architektuře, protože „pojem umění je pro obecnou společnost zmatenější“ (AU1). Názory vedoucích ateliérů na UMPRUM ve výzkumu ukazují, že i oni sami tento přístup podporují. Alžběta P. Brůhová zdůrazňuje komplexitu: „Čím více poloh dovede architekt obsáhnout, tím komplexnější architekturu může vytvářet“. Jan Šépka, do minulého roku vedoucí jednoho z ateliérů, pak rámuje vztah mezi oběma složkami jednoznačně: „Architekt je umělec, který má ve svých rukou řemeslo. Bez řemesla nemůže být dobrým architektem, a stejně tak bez potřebné kreativity zůstane řemeslník jen řemeslníkem.“
Celkově lze tedy shrnout, že respondenti z UMPRUM nejčastěji vnímají architekturu jako rovnováhu mezi uměním a řemeslem, doplněnou o interdisciplinární přesahy, přičemž v některých ateliérech je navíc patrný důraz na zvládnutí řemeslného základu.
V méně početném vzorku z AVU byli zahrnuti pouze dva absolventi ateliéru Miroslava Šika. Jejich odpovědi vykazují vysokou míru shody. Oba jednoznačně uvádějí, že architekt má být především řemeslníkem a že i jejich pedagog k tomuto přístupu své studenty vedl.
Z odpovědí tedy vyplývá jednotná tendence vnímat výuku na AVU jako orientovanou na řemeslnou složku architektury, přičemž umělecký přesah zde nebyl explicitně akcentován.
Vzorek z Fakulty architektury ČVUT je nejpočetnější a zároveň na rozdíl od UMPRUM a AVU vyvstává značná rozmanitost postojů k bipolarizování architektury na umění a řemeslo. V odpovědích se objevují různé varianty – důraz na řemeslo, důraz na umění, snaha o rovnováhu obou složek, i odmítání samotné dichotomie jako příliš zjednodušující.
Část respondentů uvádí, že byli vedeni především k řemeslnému uchopení architektonické profese, a chápe architekturu především jako praktickou činnost vázanou na realitu. Jeden z absolventů uvedl: „…vždy mě (M. Kuzemenský) vedl k řemeslu, nyní v praxi si umělcem nepřipadám vůbec, řemeslníkem ano. Architektura je pro mě především službou klientovi…“ (AFA1). Podobně jiný respondent popisuje roli architekta takto: „Architekt spíše hledá praktickou odpověď na konkrétní problémy a potřeby lidí.“ (AFA2). I zkušenosti z realizací staveb tento pohled potvrzují: „V praxi se ukazuje, jak je důležité být dobrý v řemesle.“ (AFA6).
Jiná skupina respondentů naopak zmiňuje, že jejich vedoucí ateliérů akcentovali uměleckou složku, nebo alespoň rovnováhu mezi oběma póly. Jedna z absolventek (AFA7) konstatuje: „Za mě je architekt spíše umělcem, nás Štěpán Valouch vedl k obojímu – krásno, které je reálné.“ Také jiný absolvent (AFA6) charakterizuje přístup svého vedoucího Borise Redčenkova jako více zaměřený na umělecký rozměr.
Častým motivem napříč ateliéry byla snaha o kombinaci a propojení obou složek. Jedna z absolventek konstatuje: „Měla jsem dojem, že všechny ateliéry, do kterých jsem chodila, mě vedly ve stejném duchu – k obojímu.“ (AFA9). Jiná doplňuje, že důležité je spíše rozpoznat, kdy je třeba posílit jednu složku a kdy druhou, a nebát se spolupráce (SFA8).
Někteří respondenti uvádějí, že jejich pedagogové se snažili studenty vést mimo samotnou dichotomii. Jeden z absolventů popisuje, že jeho ateliér je nevedl „ani k jednomu, což by bylo ze zásady špatně“, ale spíše k odvaze konfrontovat nápady, zkoušet různé cesty a nebát se omylů (AFA4). Podobně jiný absolvent a současný pedagog vyučující dějiny umění a architektury shrnuje, že ve výuce se studenty FA ČVUT snaží vychovávat spíše k univerzalitě, aby například právě dějiny umění a jiné podpůrné předměty chápali budoucí architekti integrálně, jako součást techné. (AFA11).
Pohled pedagoga Michala Kuzemenského ukazuje, že vzdělávání je v jeho pojetí chápáno multidisciplinárně: „Architekt je filosofem lidského habitatu (pozn. žití organismu bez újmy) … musí ovládat nástroje z pole techniky, politiky, umění, environmentalismu, společnosti atd.“ Své studenty vede k formulování tezí, hledání motivací a realistických odpovědí, přičemž umění i řemeslo považuje za nástroje, nikoliv cíle.
Celkově lze shrnout, že na FA ČVUT je výuka vnímána jako velmi rozmanitá. Ve většině ateliérů je zdůrazňována především řemeslná připravenost pro praxi, méně z nich ve větším měřítku akcentuje umělecký rozměr a kreativitu, větší část se pohybuje na cestě hledání rovnováhy obou složek a nejméně respondentů mluví o snaze vést studenty k překračování této dichotomie a vnímat architekturu v širších, interdisciplinárních souvislostech.
Celkové výsledky ukazují, že jednoznačná odpověď na otázku, zda má být architekt spíše řemeslníkem nebo umělcem, není mezi respondenty možná. Ve výpovědích se objevují všechny varianty – od jasného důrazu na řemeslo (zejména na AVU), přes akcent umělecké složky či hledání rovnováhy mezi oběma póly (typické pro UMPRUM), až po širokou pluralitu přístupů a odmítnutí samotné dichotomie (nejčastěji na FA ČVUT). Významným opakujícím se motivem byla i snaha překročit tuto otázku a chápat architekturu jako komplexní a mezioborovou disciplínu, kde se mísí prvky techniky, estetiky, sociologie, politiky či ekologie.
Výzkum také odkrývá určitý rozpor mezi tím, jak se fakulty či ateliéry prezentují oficiálně na webových stránkách, s odpověďmi respondentů. A to především na AVU, kde text zdůrazňuje rovnováhu, ale dle výpovědí absolventů je ve výuce jednoznačně akcentováno řemeslo. U Fakulty architektury ČVUT působí oficiální motto jako vyvážené spojení „tvrdého řemesla“ a „krásného umění“, nicméně zkušenosti respondentů odhalují, že praxe je pestřejší a často odlišná podle jednotlivých ateliérů. Ateliéry architektury na UMPRUM na webu zdůrazňují otevřenost a interdisciplinaritu, tedy to, co se potvrdilo i ve výzkumu, kde respondenti často mluvili o přesazích do dalších oborů.
Závěrem je nutné podotknout, že pro mnohé respondenty byla otázka obtížně zodpověditelná. Hlavním důvodem byl těžko určitelný význam samotných pojmů „umění“ a „řemeslo“. Proto výzkumná otázka kladla důraz na osobní prožívání a volné asociace spojené s vnímáním těchto pojmů a obrazů umělce a řemeslníka. V kontextu odpovědí mladší generace však tvrzení Josefa Pleskota, že se uměleckost z architektury vytrácí, jeví jako přinejmenším mylné. Výzkum naznačuje – a to poněkud překvapivě –, že místem, kde je umělecká složka architektury nejméně akcentována, může být právě Škola architektury pod Akademií výtvarných umění. Je však třeba dodat, že tento závěr vychází pouze z výpovědí dvou absolventů, a jeho zobecnění by vyžadovalo širší vzorek.
Děkuji všem respondentům a respondentkám za jejich čas, který věnovali/y zamyšlení se nad anketní otázkou a za ochotu sdílet se mnou své zkušenosti.