Projekt je financovaný skrze Studentskou grantovou soutěž UMPRUM – Specifický vysokoškolský výzkum.
Projekt je financovaný skrze Studentskou grantovou soutěž UMPRUM – Specifický vysokoškolský výzkum.
Jak se formuje umělec a umělkyně? Podcast a textová série o mýtech, stereotypech a budoucnosti umění jako profese.
Projekt Líheň se zaměřuje na vzdělávání na vysokých uměleckých školách a pozici umělců a umělkyní ve společnosti. Třídílná podcastová minisérie prostřednictvím rozhovorů s žáky a žákyněmi ZUŠ, uchazečkami a uchazeči o studium na vysokých uměleckých školách, se studenty, studentkami a absolventkami, s rektory, ale i s veřejností zkoumá, jak umělectvo vzniká, jak se etabluje a jaké představy o něm ve společnosti kolují – projekt kriticky zkoumá mýty spojené se světem uměleckého studia a provozu.
Podcastová minisérie vás nechá nahlédnout do zákulisí institucí umění. Hlubší ponory do souvisejících témat nabízí texty studujících Katedry teorie a dějin umění na pražské UMPRUM, kteří za Líhní stojí a kteří skrze ní reagují na aktuální společenskou debatu o uměleckém vzdělávání a na situaci spojenou s mezigeneračními konflikty probíhajícími v souvislosti s provozem uměleckých škol. Projekt chce podpořit racionální debatu a srozumitelnost témat, s jejichž nepochopením ze strany veřejnosti se akademické umělecké prostředí potýká. Cílem projektu je vyvolat pozitivně kritickou diskuzi a nalézt pojmy, skrze něž bude možné o tématu věcně mluvit.
Autorský tým
Klára Jiránková
Matej Majda
Klára Matuštíková
Ruda Minka
Julie Nešlehová
Martina Paukertová
Emma Štifterová
Helena Todorová
Lucia Zelenáková
Jak měřit umění: komodifikace, žebříčky a etické dilema
Julie Nešlehová
Julie Nešlehová
Úspěch v umění se nedá jednoduše definovat. Určuje ho počet prodaných děl, výše honorářů, nebo spíše institucionální prestiž, účast na bienále a reprezentace státu na mezinárodních přehlídkách? Anebo naopak autenticita a schopnost zůstat mimo trh, věrný své tvorbě? V českém prostředí přetrvává mýtický obraz umělce jako osamělého génia, který tvoří „navzdory“ a nepotřebuje stabilní podmínky. Realita je však odlišná: o úspěchu často rozhoduje trh, instituce i sítě kontaktů. V jistém ohledu se umění podobá sportu – existují soutěže, reprezentace, dokonce žebříčky, jenže zatímco sport lze poměřit v sekundách a metrech, umění je ze své podstaty subjektivní a obtížně měřitelné.
V Česku se od roku 2010 sestavuje J&T Banka žebříček Art Index, který mapuje sto nejvýraznějších současných umělců narozených po roce 1960. Hodnotí se zde především viditelnost umělce – počet výstav, mezinárodní prezentace, publikace, ocenění, zastoupení ve sbírkách a galeriích. Kritériem není samotná kvalita díla, ale to, jak často se umělec objevuje v institucionálním a mediálním provozu. Index tak odráží především viditelnost umělce a jeho děl a jeho dopad je proto patrný zejména na trhu a mezi sběrateli, kteří se jím mohou řídit při svých investičních rozhodnutích. Pro samotné umělce je však většinou druhořadý či zcela irelevantní. Art Index tak stojí na rozhraní mezi trhem a uměleckou praxí. Zatímco první sféře slouží jako orientační vodítko, pro tu druhou má jen malý nebo žádný význam.
Vedle tržního žebříčku existuje v Česku i Registr uměleckých výstupů (RUV), který zavedlo Ministerstvo školství pro potřeby hodnocení vysokých uměleckých škol. Každý umělecký výstup – výstava, performance, film či architektonický projekt – je zařazen do systému a ohodnocen body. Ty pak slouží k přidělování finanční podpory daným školám. Smyslem je vytvořit empirický přehled umělecké činnosti, podobně jako u vědeckých publikací. Je ale na místě podotknout, že jde o další formu komodifikace umění – tvorba je redukována na měřitelné jednotky, což může umělce vést k produkci „zhodnotitelných“ výstupů na úkor experimentu, což může brzdit rozvoj uměleckých aktivit, které se mohou jevit jako obsahově přínosné, ale bodově nevýnosné.
Pokud přijmeme, že umění je součást kapitalistického systému, je logické, že se z něj stává i komodita. Díla mají svou cenu, lze s nimi obchodovat, investovat do nich. Žebříčky a registry zajišťují transparentnost a dodávají trhu jistou stabilitu. Pro stát mohou být pak příhodnou přehledem dat, z nichž vychází při financování kultury. Zároveň se sebou přináší ale i riziko: tvůrčí proces se podřizuje logice měření a výkonu, umění se hodnotí podle viditelnosti a čísel, nikoli podle schopnosti otevírat nové způsoby uvažování nad současným děním. Dnešní umělec se pak ocitá mezi tlakem „produkovat“ a touhou zůstat svobodný.
V zahraničí existují obdobné nástroje hodnocení jako u nás: Artfacts.net či ArtReview Power 100 sledují viditelnost umělců a kurátorů. Stejně tak se na akademických institucích hodnotí tvorba bodově a grantové systémy zde vyžadují vykazování výsledků. Jak se tedy ukazuje, měření umění je globální trend. Nedochází ale spolu s důrazem na systematizaci a vyčíslitelnost umění k jeho proměně v další „výkonovou disciplínu“?
Měřit umění lze – ale jen v omezené míře a vždy s vědomím, že čísla neříkají celou pravdu. Žebříčky a registry mohou sloužit jako orientační nástroj i forma podpory, ale nesmí se stát jediným kritériem hodnoty, protože úspěch v umění je víc než suma výstav, bodů v tabulce či mediální viditelnost – je to schopnost oslovit, otevírat nové horizonty a přinášet zkušenost, kterou žádné číslo nepokryje. Do této roviny vstupuje také vzdělávání: vysoké umělecké školy jsou dnes často postaveny na portfoliích, výstupech a výstavních příležitostech studentů, čímž se vytváří prostředí, kde se mladí umělci učí nejen tvořit, ale i soutěžit a porovnávat se. Registr uměleckých výstupů tento tlak nepřímo posiluje – výstup se stává položkou v tabulce, která má hodnotu pro instituci, ale ne vždy pro samotného autora. Otázkou tak zůstává, zda jde o cestu k profesionalizaci, nebo spíše o riziko, že se již během studia začne oceňovat kvantita před kvalitou a hloubkou.
Za každým pokusem měřit umění se navíc skrývá hlubší paradox: chceme-li mu dát číslo, musíme z něj udělat něco, co lze srovnávat, čímž se však ztrácí jedinečnost a nezaměnitelný charakter uměleckého prožitku. Žebříčky a registry vnášejí do umění logiku soutěže a hierarchie, zatímco samotné umění funguje spíše jako sféra, kde má hodnotu právě to, co je subjektivní, těžko uchopitelné a nevyjádřitelné. Otázka proto nezní jen jak měřit, ale také zda vůbec měřit. Možná je právě nemožnost převést umění na čísla jeho největší silou a důvodem, proč se k němu společnost stále vrací jako k oblasti, která vzdoruje úplné racionalizaci a komodifikaci.