Projekt je financovaný skrze Studentskou grantovou soutěž UMPRUM – Specifický vysokoškolský výzkum.
Projekt je financovaný skrze Studentskou grantovou soutěž UMPRUM – Specifický vysokoškolský výzkum.
Jak se formuje umělec a umělkyně? Podcast a textová série o mýtech, stereotypech a budoucnosti umění jako profese.
Projekt Líheň se zaměřuje na vzdělávání na vysokých uměleckých školách a pozici umělců a umělkyní ve společnosti. Třídílná podcastová minisérie prostřednictvím rozhovorů s žáky a žákyněmi ZUŠ, uchazečkami a uchazeči o studium na vysokých uměleckých školách, se studenty, studentkami a absolventkami, s rektory, ale i s veřejností zkoumá, jak umělectvo vzniká, jak se etabluje a jaké představy o něm ve společnosti kolují – projekt kriticky zkoumá mýty spojené se světem uměleckého studia a provozu.
Podcastová minisérie vás nechá nahlédnout do zákulisí institucí umění. Hlubší ponory do souvisejících témat nabízí texty studujících Katedry teorie a dějin umění na pražské UMPRUM, kteří za Líhní stojí a kteří skrze ní reagují na aktuální společenskou debatu o uměleckém vzdělávání a na situaci spojenou s mezigeneračními konflikty probíhajícími v souvislosti s provozem uměleckých škol. Projekt chce podpořit racionální debatu a srozumitelnost témat, s jejichž nepochopením ze strany veřejnosti se akademické umělecké prostředí potýká. Cílem projektu je vyvolat pozitivně kritickou diskuzi a nalézt pojmy, skrze něž bude možné o tématu věcně mluvit.
Autorský tým
Klára Jiránková
Matej Majda
Klára Matuštíková
Ruda Minka
Julie Nešlehová
Martina Paukertová
Emma Štifterová
Helena Todorová
Lucia Zelenáková
Je dnešní umění jen jedno?
Proměna ateliérů a mediální specificity na českých vysokých uměleckých školách
Julie Nešlehová
Julie Nešlehová
Vysoké umělecké školy v České republice v poslední době procházejí významnou proměnou, která se nejviditelněji odráží v názvech a obsahu jednotlivých ateliérů. To, co dříve bylo jasně definováno tradičními médii, jako jsou malba, socha, grafika či architektura , dnes čím dál častěji splývá pod širšími a otevřenějšími kategoriemi, jako je „volné umění“, „intermédia“ nebo „nová média“. Tento posun souvisí nejen s vývojem samotného umění a jeho teorií, ale také s proměnami společnosti, trhu a role umělce. Změna názvů ateliérů není jen administrativní úpravou, ale má přímý dopad na profil absolventů, kteří ze škol vycházejí, a tím pádem i na podobu současného českého umění.
Klasická dělení na „malíře“, „sochaře“ či „grafiky“ odpovídala době, kdy se umění pojímalo jako disciplína pevně svázaná s konkrétními řemeslnými postupy a technikami. S nástupem post-mediálního umění, jak jej popisují teoretičky a teoretici jako Rosalind Krauss, Claire Bishop či Peter Weibel, se však hranice mezi médii setřely. Umění se začalo chápat jako otevřené pole, kde médium není předem dáno, ale voleno podle záměru a konceptu díla. Tento trend se v českých podmínkách projevil zejména po roce 1989, kdy se umělecké školy začaly otevírat novým směrům a přestaly být vázány jen na tradiční výuku. Zatímco na AVU se i dnes setkáváme s relativně konzervativní strukturou a kde stále fungují ateliéry malby nebo sochy, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze prošla výraznější proměnou. Zde se objevily ateliéry s názvy jako „Ateliér volného umění“, „Intermediální tvorba“ či „Koncept–objekt–význam“, které naznačují, že mediální hranice jsou spíše inspiračním rámcem než definitivním vymezením.
Názvy jsou však jedna věc, realita druhá / otázka je, jak vypadá realita. I v konzervativnějších strukturách AVU najdeme dnes v jednotlivých ateliérech pestré spektrum médií a přístupů – rozhodně nejde o čistě homogenní prostředí „jen malířů“ či „jen sochařů“. Naopak na UMPRUM, kde jsou názvy progresivnější a více reflektují post-mediální realitu, se aktivity studentů často stále drží “klasických” médií, byť v uvolněnější podobě. Lze proto říci, že proměna názvu někdy slouží spíše jako klíč pro veřejnost či ministerské směrnice, než jako přímý obraz reality – a paradoxně může působit ještě tajemněji než prostá „malba“ či „socha“.
Častým klišé bývá tvrzení, že „volné umění“ vychovává umělce, kteří dělají od každého trochu, ale nic pořádně. Realita je však pestřejší. V rámci jednoho ateliéru může působit malíř, sochař, videoartist či performer, kdy se každý soustředí na vlastní médium a přitom sdílí společné prostředí. Tato rozmanitost umožňuje studentům inspirovat se odlišnými přístupy, učit se navzájem a rozšiřovat vlastní obzory; vzniká tak kreativní dynamika, která by v přísně jednosměrném ateliéru nemohla nastat.
Na druhé straně se tím někdy oslabuje možnost hlubokého řemeslného ukotvení. Pokud je v jednom ateliéru pouze jediný malíř, nemusí mít kolem sebe dostatečně bohaté prostředí, kde by rozvíjel specificky malířské techniky a úvahy. Chybí mu kolegové, kteří by sdíleli detailní znalost jeho média. Vzniká tedy napětí mezi pestrostí a interdisciplinaritou na jedné straně a intenzivním prohlubováním řemesla na straně druhé.
Změna názvů ateliérů se promítá i do možností absolventů na uměleckém trhu. Multimediální a konceptuálně orientovaní tvůrci nachází úspěch a uplatnění v galerijním provozu a v rámci angažovaných témat, ale obtížněji hledají uplatnění na trhu, kde stále dominují jasně vymezená média – především malba. Trh je konzervativnější než školy. Zatímco instituce podporují experiment a prolínání médií, sběratelé a investoři dávají přednost jasně identifikovatelným dílům. Zároveň se právě trh často stává negativní silou, která ovlivňuje a v jistém smyslu i předepisuje podmínky „ryzí“ umělecké tvorby.
Podobné procesy v rámci mediálního zaměření lze sledovat i na zahraničních školách. Například ve Vídni či Berlíně najdeme ateliéry „Transarts“, „New Media“ nebo „Post-conceptual Art“, jejichž zaměření je ještě širší než na českých školách. Multimediální a post-mediální přístup stává často až normou. Česká situace tedy není výjimkou, ale spíše součástí širšího trendu. Přesto se ukazuje, že právě české prostředí si částečně udržuje konzervativní rozdělení (zejména na AVU), což může být v určitém ohledu výhodou – dává prostor i těm, kteří chtějí svou tvorbu stavět na technické dokonalosti v jednom médiu.
Proměna názvů ateliérů a odklon od mediální specifičnosti ukazuje, že dnešní umělec už není definován především nástrojem, ale způsobem myšlení. Absolventi vycházejí ze školy jako tvůrci s rozmanitými zkušenostmi – někteří všestranní, jiní pevně ukotvení v jednom médiu, ale konfrontovaní se spolužáky, kteří pracují jinak. To vytváří pluralitní prostředí, kde se rodí nové impulzy i přístupy. Otázkou zůstává, jak tuto pestrost přetavit do udržitelné praxe. Na jedné straně je tu inspirace a otevřenost, na druhé riziko oslabení kontinuity a sdílení řemesla v rámci jednotlivých médií. Absolventi pak nesou do svého profesního života zkušenost z prostředí, které je dynamické a interdisciplinární, ale také fragmentované.
Nové názvy ateliérů na českých vysokých školách tedy nejsou pouze administrativní otázkou. Je to výraz změny v pojetí umění samotného – od disciplíny založené na technice k disciplíně založené na konceptu a volbě. Absolventi, kteří ze škol vycházejí, jsou tak zároveň specialisty i generalisty, pohybují se mezi médii a učí se hledat vlastní cestu v situaci, kde tradiční hranice ztrácejí význam. Názvy mohou napovědět, ale samotnou realitu neurčují – tu formuje konkrétní pedagog, studenti a jejich vzájemná dynamika, stejně jako společenské a institucionální tlaky, včetně trhu či ministerských směrnic. A tak vyvstává otázka: není nakonec jedno, jak se ateliéry jmenují, a není právě určitá nejednoznačnost nedílnou součástí současného umění?