Projekt je financovaný skrze Studentskou grantovou soutěž UMPRUM – Specifický vysokoškolský výzkum.
Projekt je financovaný skrze Studentskou grantovou soutěž UMPRUM – Specifický vysokoškolský výzkum.
Jak se formuje umělec a umělkyně? Podcast a textová série o mýtech, stereotypech a budoucnosti umění jako profese.
Projekt Líheň se zaměřuje na vzdělávání na vysokých uměleckých školách a pozici umělců a umělkyní ve společnosti. Třídílná podcastová minisérie prostřednictvím rozhovorů s žáky a žákyněmi ZUŠ, uchazečkami a uchazeči o studium na vysokých uměleckých školách, se studenty, studentkami a absolventkami, s rektory, ale i s veřejností zkoumá, jak umělectvo vzniká, jak se etabluje a jaké představy o něm ve společnosti kolují – projekt kriticky zkoumá mýty spojené se světem uměleckého studia a provozu.
Podcastová minisérie vás nechá nahlédnout do zákulisí institucí umění. Hlubší ponory do souvisejících témat nabízí texty studujících Katedry teorie a dějin umění na pražské UMPRUM, kteří za Líhní stojí a kteří skrze ní reagují na aktuální společenskou debatu o uměleckém vzdělávání a na situaci spojenou s mezigeneračními konflikty probíhajícími v souvislosti s provozem uměleckých škol. Projekt chce podpořit racionální debatu a srozumitelnost témat, s jejichž nepochopením ze strany veřejnosti se akademické umělecké prostředí potýká. Cílem projektu je vyvolat pozitivně kritickou diskuzi a nalézt pojmy, skrze něž bude možné o tématu věcně mluvit.
Autorský tým
Klára Jiránková
Matej Majda
Klára Matuštíková
Ruda Minka
Julie Nešlehová
Martina Paukertová
Emma Štifterová
Helena Todorová
Lucia Zelenáková
Ovlivňují produkci umění?: Nevyhovující pracovní podmínky v kulturním sektoru
Emma Štifterová
Emma Štifterová
Současné umění vzniká v konkrétních socioekonomických, politických a institucionálních podmínkách. Tento ekosystém formující „svět umění“ zásadním způsobem ovlivňuje i samotnou podobu a směřování uměleckých projevů.
Při pohledu na systémový rámec je třeba brát v potaz specifika umělecké práce, která svým charakterem vyčnívá, a je proto hůře uchopitelná. Umělecká činnost navíc bývá bagatelizována a přehlížena jak státem, tak společností a konstantně stavěna na okraj veřejného zájmu. To je patrné třeba při bližším pohledu na rozpočtovou politiku či rétoriku jednotlivých politických osobností. Jejich nastavení či nálada v dlouhodobém horizontu formují vztah společnost-umění, který je nakonec tím nejdůležitějším pilířem diskusí o tzv. statusu umělce i umělecké práci obecně.
Debatu o změně přístupu k umělecké praxi jako plnohodnotné profesi je na místě započít v mezích politických opatření, státní podpory, sociálního zabezpečení a pracovněprávních podmínek a klást si přitom otázku: Jaké podmínky čekají absolventy a absolventky uměleckých oborů po ukončení studia? A co jim v začátcích profesní dráhy nejvíce chybí?
Aktuální situace formuje v mnoha ohledech poměrně nezdravé prostředí. Nezohledňování specifik umělecké praxe uvádí pracovníky a pracovnice do pocitů nejistoty a nutnosti kombinovat více závazků pro obstarání základních životních potřeb. Drtivá většina z nich působí jako OSVČ, avšak faktickými podnikateli*kami uměl*kyně vystavující faktury institucím nejsou. Proč by měli nést „podnikatelské riziko“?
Bývají neadekvátně ohodnocováni v období, které předchází samotným projektům – v průběhu výzkumu, psaní, zkoušení představení či při jiných formách přípravné fáze, se kterou systém nepočítá a na níž tedy finanční pokrytí zpravidla nedosáhne. To je jeden z příznaků onoho specifického typu práce. Příjem schází i před vyhodnocením žádostí a následným přidělením finanční podpory z (ne tak zcela) celoročních grantových programů – jejich nevyhovující nastavení se tak stává dalším zdrojem nejistoty v už tak nestabilním a podfinancovaném kulturním sektoru. Nepravidelné odměny přicházejí se značným časovým odstupem. A zatímco inflace nabírá na obrátkách a náklady na pronájem prudce rostou, není odpovídající progresivní navýšení, které by situaci zohledňovalo, patrné.
Přestože se umění posouvá směrem k profesionalizaci, některá zastaralá schémata stále přetrvávají. Nemalá část společnosti vnímá umělce a umělkyně jako outsidery, bohémy nebo podivíny fungující z vlastní vůle tak trochu mimo systém. Chyba však bude spíše na straně onoho systému, který lze v některých jeho momentech hodnotit jako exkluzivní a který těmto osobám nejde naproti, nevyvíjí snahu je pochopit, ani zvrátit staré vzorce. Patrná je představa umělecké praxe jako volnočasové aktivity, což ztěžuje prosazování lepších pracovních podmínek tvůrců a tvůrkyň, kteří souběžně čelí rostoucím nákladům na život ve větších městech, kde se koncentrují instituce, na které jsou přirozeně navázáni. Tento trend přispívá k vytlačování aktérů a aktérek na periferie, čímž dochází k izolaci – oslabování jejich kontaktu s kulturním podhoubím i veřejností.
Dostupnost ateliérů odráží dynamiku realitního trhu. Vhodných prostorů je málo a většinou jde o komerční pronájmy či prodeje, které se v českých metropolích vyšplhaly (vezmeme-li navíc v potaz příjmy obyvatelstva) na evropskou špičku a pro neziskový sektor představují neúnosnou finanční zátěž. „Nadšením nájem nezaplatíš“ by mohl znít výstižný dovětek. Ne náhodou jde ale i o iniciativu pracujících v kulturní publicistice, která velmi jasně artikulovala, že umění je práce, nikoli koníček, a zároveň se snaží – především prostřednictvím instagramového profilu, setkání a debat – upozorňovat na nerovnosti a kultivovat pracovní prostředí v kontextu žurnalistické profese kreativního sektoru, která taktéž standardně probíhá v prekarizovaném režimu „na volné noze“.
Nedostatečné právní ukotvení práce v umění tak udržuje nedůstojný stav, který připomíná spíše pololegální ekonomiku přežívání než respektovanou profesi. Pracovníci a pracovnice mají právo na jistoty ve formě sociálního zabezpečení při onemocnění, péči o děti, ve stáří nebo při náhlém výpadku příjmů. To, že k němu může lehce dojít, ukázala například zkušenost covidové pandemie, která v důsledku posílila debatu o zavedení statusu umělce*kyně a nutnost speciální pozornosti vůči tomuto druhu práce.
Status umělce*kyně je systémové řešení nastíněné mozaiky problémů formou legislativních posunů, které mají jít naproti zlepšení, respektive narovnání, pracovních podmínek a ukotvení specifického typu práce. Nemělo by jít pouze o novelizaci stávajících zákonů, ale o komplexní přístup zvažující i sociální zabezpečení a daňový systém s cílem zabránit prekarizaci ohrožené skupiny obyvatelstva, kterou jsou nejenom autoři a autorky, ale i přehlížené profese stojící v pozadí, na jejichž práci však provoz kulturního sektoru stojí.1
Při pohledu na evropský kontext vyplývá, že adekvátní naplnění legislativního rámce či institucionálního nástroje pro zajištění sociálních jistot vede ke stabilizaci kulturní scény a podpoře její rozmanitosti. Absence na druhé straně snižuje konkurenceschopnost a přispívá k odlivu do zahraničí, orientaci na komerční zakázky nebo k odchodu z oboru. Česká republika se v tomto ohledu pohybuje spíše na periferii a chybějící jasné strategie ji znevýhodňují. Status umělce je v tuto chvíli v podstatě pouhým osvědčením o zápisu do registru umělců, který v červenci 2025 Ministerstvo kultury spustilo a který nepředstavuje řešení žádného z nastíněných problémů. Je údajným „prvním krokem“, bohužel bez plánu do budoucnosti. Slibovaná návazná opatření jsou tak zatím jen přáními s nejasnými obrysy. Zarážející je proto poplatek 1000 Kč za provedení tohoto zápisu.2
Opomíjeným aspektem je psychologický dopad popsaných pracovních podmínek na povahu tvůrčího procesu a jeho výsledku. Nejistota a trvalé napětí v otázkách příjmů či budoucích projektů ovlivňují motivaci i charakter práce. Dlouhodobý stres snižuje inovační kapacitu. Tlak vede k většímu zacílení na projekty menšího rozsahu, které mají šanci na rychlejší finanční návratnost. Tato reorientace pak zrcadlí především délku grantových programů kvůli nimž se umělci a umělkyně méně soustředí na dlouhodobý výzkum, jehož výsledky nejsou dostatečně rychle viditelné a vykazatelné. Experimentální element tvorby bývá potlačen, protože představuje risk. Jak pak ale ohledávat a posouvat hranice oboru?
Dochází k deformaci samotné povahy umění, které se tak přizpůsobuje nejen formálním trendům, ale i grantovým komisím v rámci institucionálního kontextu. Financování může přicházet ale také ze soukromého sektoru a se snahou o naplnění určitého uměleckého záměru se zde tedy setkávají i očekávání sběratelů a sběratelek. Řada autorů a autorek se proto uchyluje k produkci vyhovující trhu, který se sám o sobě na nespravedlnosti a exkluzivitě prostředí významně podílí. Taková situace je nakloněna směrem k autorům a autorkám pracujících v médiích lehce začlenitelných do sbírek. V tomto ohledu má zdejší trh umění stále konzervativní rysy. Této skutečnosti se tvůrci a tvůrkyně leckdy přizpůsobují a hledají cesty, jak se vyjádřit skrze stálý, uskladnitelný a mobilní materiální artefakt, který lze ideálně pověsit na stěnu, případně jinak vhodně instalovat do interiéru. Upozaděny jsou pak efemérní formy reagující na konkrétní časoprostor, jakými jsou díla performativního charakteru a jiné nestálé intervence. Jejich financování je obtížné – jak kvůli jejich dematerializované povaze, tak i časté politické tematice. Okleštění okolními podmínkami v důsledku může vést k autocenzuře.
Problém posiluje i nedostatek zakázek od státu či samospráv směrem k umělcům a umělkyním, absence organizace, která by je zprostředkovávala, a přidružené platformy, kde by docházelo k jejich komunikaci ven. Ruku v ruce s tím jde vytrácení odvěké tradice úzké spolupráce umění a architektury.
Vyvstává otázka, zda chceme, aby byla podoba umění určována masovou poptávkou a zda takové umění vůbec může na úkor líbivosti naplňovat svůj potenciál otevírat nepohodlná témata a reflektovat specifické jevy ve společnosti. Mají projekty navázané na soukromé investice šanci nepřijít o svůj subversivně kritický náboj?
Umění má být přístupné a státem podporované. Subvence jsou zcela na místě a je třeba na jejich přijímání přestat nahlížet jako na projev slabosti či nedostatečného snažení. Je nutné připomínat celospolečenskou důležitost a přínosy kulturních iniciativ, které lze ne vždy vyčíslit ekonomickými ukazateli. Živá kultura se nemůže vyrovnat principům růstu a zisku. Nelze po ní požadovat, aby si na sebe sama vydělala. I zahájení realizace komerčních projektů často vyžaduje dotování z veřejných zdrojů.
Odvětví filmové tvorby, ale třeba i architektury, se od výtvarného umění podstatně liší existencí svých profesních organizací, potažmo jejich strukturou a pozicí, která je důležitá mj. při efektivní komunikaci se státní správou, při které lze vyjednávat kýžené férovější podmínky. V oblasti výtvarného umění sice působí neziskové spolky či sdružení, ty jsou ale rozdrobené mezi různé skupiny se specifickými zájmy a postrádají patřičnou infrastrukturu a finance – fungují v režimu dobrovolnictví. Možné řešení situace aktérů a aktérek kulturní scény by mohlo spočívat ve zřízení nevládní, ale státem financované odborné profesní organizace s vypracovanou metodikou a příslušným aparátem. Ta by fungovala jako relevantní partner pro jednání se státními institucemi a mohla by přispět k narovnání pracovních podmínek a podpoře produkce nezávislých projektů. Nezávislost je abstraktní pojem, který asi nikdy nelze zcela naplnit či jasně definovat, je ale na místě se mu snažit přibližovat.
Jistou atomizaci lze pozorovat při pohledu na kreativní odvětví jako celek. Potřeby existujících sdružení se liší v závislosti na jednotlivých profesích. Soubor požadavků je tak poměrně velký a bez komplexního přístupu špatně komunikovatelný ministerstvu. Dialog se správními orgány je v celé záležitosti zcela klíčový. Bez rovné debaty se nelze posunout dále. Komunikace je ve všech směrech pro pokrok těchto debat zásadní.
[1] Tomuto tématu se věnuje esej Smrt umělce, ať žijí pomocnice (tranzit.cz, Praha, 2023) Terezy Stejskalové
[2] Blíže se tomuto nejnovějšímu opatření věnuje v článku Status umělce: medvědí služba, nebo záchranná síť? (Artalk, 2025) Anežka Bartlová